Ukázky

Tato kapura Vám umožní nahlédnout do osudů lidí, kteří se narodili, aby se dříve nebo později dozvěděli, že jsou méněcenní. Měli štěstí, že přežili. Mnohdy je zachránilo pouze to, že byli "neposlušní". Odmítli uvěřit, že ten život, který musí vést, je ten jediný možný.

Vstupte tedy do bran paměti: Dozvíte se tak něco více o životě českých, moravských a slovenských Romů za období 2. světové války, někdy pamětníci zmiňují i své poválečné osudy. Vyprávění jsou upravena pouze částečně, úmyslně zůstal zachován hovorový jazyk.

Emílie Danielová (vězněna v Hodoníně u Kunštátu, Osvětimi a Ravensbrücku)

Narozena 28. 2. 1924 v Paškovicích, okres Uherský Hradec; vzpomínky zaznamenal Maroš Šándor

Tatínek byl kovář a jezdil do okolních vesnic prodávat své výrobky, řetězy, motyčky apod. Bydleli jsme ve svých baráčkách. Bratr Žanek bydlel s rodiči, a vedle měli své domečky bratři Láďa a Ludvík. Sestra Beta byla provdaná do Bojkovic.

V roce 1942 mě odvezli do Brna, kde nás nejprve ostříhali do hola. Potom nás převezli vlakem do Hodonína (cikánský rodinný tábor v Hodoníně u Kunštátu, sběrné místo, odkud byli vězňové dále odvezeni do koncentračního tábora Osvětimi - pozn.). V Hodoníně jsme lámali kámen na silnici. Četníci tam byli hrozní, jak nás bili a mlátili! Cikáni, co byli nad námi, blokoví (vězni určení k dozoru nad ubytovacím blokem - pozn.), ti byli ještě horší jak četníci. Hynek Daniel, můj druh, přijel do Hodonína na návštěvu, ale nepustili ho tam. No a potom byl transportován do Osvětimi, odkud se nevrátil. V Hodoníně jsem strávila rok, potom mě převezli do Osvětimi. Rodiče tam už byli dávno, ale neviděli jsme je tam. Ne, ne, ne rodiče už byli dávno mrtví!

Viděla jsem tam bratra Žanka. Prosil mě, zda nemám něco k jídlu. Měla jsem z Hodonína kus chleba, tak jsem mu ho dala. Viděl to jeden esesák, přišel k nám a začal nás bít. Viděla jsem, jak odtrhovali děti od matek a začali je bít. Dostali jsme proužkované vězeňské šaty a dřeváky. Na levé předloktí nám vytetovali písmeno "Z" jako "Zigeuner" a vězeňské číslo. Ruka mi strašně otekla. Přidělili nás na blok 25. Spali jsme na pryčnách ve třech řadách nad sebou. Byli jsme jako v králíkárně, jenom hlavy nám koukaly. Byla tam strašná zima, vši a stinky lezly po stěnách. Neměli jsme se kde umýt, vůbec tam netekla voda.

Každý den byl apel, kde nás počítali, a potom jsme šli do práce. Nosili jsme kameny, jak jste ten kámen nezvedli, stál u vás esesák a mlátil vás hlava nehlava. Pouštěli na nás psy. Na mě esesák poslal psa a ten mi roztrhal lýtko.

Pro jídlo jsme chodili do fronty. Ráno byl čaj. Jak jste se napil, tak jste zvracel. K obědu byla polévka s krmnou řepou. Jedli jsme to, nic jiného nám nezbývalo. K večeři byl kousek chleba. Byl tam šílený hlad. V létě jsme trhali trávu a pampelišky, to jsme jedli. Nebo lidi chodili ke kuchyni vyškrabovat sudy s odpadem a zbytky jídel.

Nejmladšího bratra Žanka u té bečky zastřelili. Má sestra Berta, byla tak vyhublá, že ji museli hospitalizovat v lágrové nemocnici. Přišla jsem za ní, plakala jsem od hladu, řekla jsem jí: "Bertičko, já už to nevydržím." Ona nejedla a dala mi svůj kousek chleba. Krátce nato zemřela.

V táboře byla velká úmrtnost. Častokrát jsme museli šlapat po mrtvých, abychom se někam dostali. Tak obrovský počet lidí umíral. V táboře bylo několik krematorií.

Už nevím, kdy nás odvezli do Ravensbrücku. Odtud se podařilo dvěma ženám utéct po provazech. Celý lágr musel držet štraf (mlčet). A jíst jsme nedostali čtyři dny.

Nakonec nás převezli do Wittemberge. Tam jsme pracovali v továrně. Nevím, co jsme přesně vyráběli, ale viděla jsem tam letadla.

Němci utekli, zahnali je Rusové. Plakali jsme hladem a oni, Rusové, nás hladili, že nám dají vše. Nesměli jsme jíst všechno, když se někdo přecpal, umřel. Nejíte-li tři roky, žaludek se vám scvrkne. Mohli jsme jíst jen kousíček cukru. Byli jsme volní, mohli jsme odtamtud odejít.

Z tábora nás šlo pět kamarádek pěšky domů. Byly jsme jako sestry. Do kočárku jsme si naložily věci, které jsme dostaly.

V Ostravě jsme se rozdělily a já šla domů do Paškovic. Známí z osady mě vítali a přinesli mi nějaké jídlo. Byla jsem ráda, že jsem doma a radostí jsem plakala.

Po mně se vrátil jen bratr Láďa. Rodiče a ostatní sourozenci tam zůstali.

Romské ženy při práci v KT Ravensbrück 

Jan Růžička (vězněn v Osvětimi, Buchenwaldu, Doře, Erllichu, Harzungenu, Sachsenhausenu)

Narozen 25. 5. 1918 v Krasonicích, okres Jihlava; vzpomínky zaznamenal Maroš Šándor

Od roku 1940 jsem byl totálně nasazený na práci v muničním skladu v kovoprůmyslu v Rakousku. Tam jsme práci sabotovali. Podařilo se mi utéci domů do Štěmech. Skrýval jsem se s poraněnou nohou, kterou mi tajně léčil doktor Hůlka z Opatova. Navštěvoval mě v noci.

Německá policie mě zatkla v Jihlavě, kde byla zatčena i manželka se dvěma dětmi. Tam nás dali do vagónu a odvezli do Brna, kde nás svlékli a ostříhali. Dva dny jsme byli bez šatů. Ráno od tří hodin nás znovu vagónovali a 15.00 hodin jsme vyjeli. Celkem vyjelo dvanáct vagónu, v každém bylo 80 až 100 lidí. Účel cesty nám neřekli, ale my jsme to věděli.

V Osvětimi obklíčili transport jednotky SS a začali nás vyhazovat jako dobytek. Z vagónů nás odvedli do velikého bloku, kde nás po jednom tři dny zapisovali, fotografovali a brali nám otisky prstů. V karanténě jsme byli čtyři týdny.

Ubytovali nás na 24. bloku. Bloky byly dřevěné a měly betonové podlahy. Spali jsme na palandách. Přes celý blok se táhla pec, na jedné straně se topilo a z komína vycházel kouř. Na každém bloku byly dva klosety, stála tam u nich hlídka a nikdo tam nesměl být déle než jednu minutu.

Blokaři (dozorci z řad vězňů, dohlíželi nad ubytovacím blokem - pozn.) byli Češi, Němci, Rusi… Štúbáci (vězňové vykonávající dohled nad místností - pozn.) byli naši lidi, bylo jich šest až osm na jednom bloku, byli přidělováni podle národností. Byli mezi nimi i zločinci. Jak se brána zavřela, bylo jedno, zda jsi černý nebo zelený. Sčítací apely byly dvakrát za den, trvaly 3/4 hodiny, když někdo chyběl, čekalo se tak dlouho, než udělali prohlídku. Odtud se dalo dostat jen těžko. Z apelu jsme pomáhali nosit ty, co nemohli chodit. Ráno, když jsme šli do práce, vyhrávala hudba. Pracoval jsem na kanalizaci v táboře.

Také jsem pracoval na gázování, když tam přijel transport Židů, 200 šlo stranou a ostatní do plynu. Někteří kápové (dozorci z řad věznů - pozn.) se k nám chovali zuřivě, ale někteří byli slušní. Srazili člověka na zem, položili mu na záda krumpáč a stoupli na násadu, až to prasklo.

K pití byl ráno čaj z olšových listí nebo z jetele, abychom dostávali žízeň. Na oběd byla polévka se dvěma kousky řepy nebo shnilé brambory se slupkami. Měli jsme přístup do kantýny, kde se dala koupit červená řepa, mošt a šneci. Někteří vězni měli možnost získat jídlo od lidí, kteří chodili pracovat do tábora z okolních vesnic. Kdo si nemohl pomoc, padl. Trápily nás průjmy.

Onemocněl jsme tyfem a vážil jsem pak 38 kg. Podařilo se mi vyléčit jednoho vězně z flegmóny (otrava krve z omrzlin, poranění - pozn.). Maso z něj padalo, hrtan mu byl vidět, všude měl hnis. Umýval jsem ho pěnovou vodou, vyléčil jsem ho. Mengele tam přišel, a blokař mu podal hlášení: "Uspokojivé vyléčení."

Žádný nepoznal, že jsem obyčejný člověk. Musel jsem asistovat u pitev. Nejkrutější chvíle jsem prožil v Osvětimi, pak v Erllichu.

Z Osvětimi se pokusilo utéct asi osm chlapců, šest našli a přivedli zpět, dva nenašli. Museli jsme na apel, kde je před námi mučili, trýznili je psi. Když jim kápové (dozorci z řad vězňů - pozn.) dávali malé rány, museli si sami lehnout, a esesman jim dal tři nebo čtyři rány bejkovcem pobíjeným hřebíky. Sám jsem dostal 80 ran a tři týdny jsem ležel na břiše. Dodnes mám na zádech jizvy.

Byl jsem v Buchenwaldu, Doře, Erllichu, Harzungenu, Sachsenhausenu. V Doře jsem byl 8 měsíců. Nahnali nás do tunelu 32 m vysokého a 20 širokého. Tam nás na práci bylo 35 000 až 40 000 lidí, ze všech zbyla necelá tisícovka. Bourali jsme skály, šest měsíců jsme byli uvnitř zavřeni. Když nás vedli ven, neviděli jsme nic.

Erllich byl nejhorší. Kopali jsme v desetikilometrovým tunelu v dešti, ve sněhu. Na sobě jsme měli plátěné šaty, taky jsme byli úplně nazí. Na záchod jsme chodili bosí 500 m ve štěrku. Týden jsme tam bydleli ve vagónech, potom nás nastěhovali do cel.

15. 4. 1945 nás osvobodili Američané. Domů jsem se vrátil 17. 7. 1945, byt nám celý vykradli. Z Erllichu se vrátil i bratr Karel a o dva měsíce přišla i manželka z Osvětimi, sama, bez dětí. Brzo zemřela i ona.

Deportace Romů ze Sudoměřic 

Eduard Holomek (vězněn v táboře Maria Lanzendorf v Rakousku)

Narozen 13.9.1922 v Kyjově, okres Hodonín; vzpomínky zaznamenal Maroš Šándor

Tatínek František Holomek pracoval v Kyjově ve sklárně jako pomocný dělník, maminka Františka chodila posluhovat do rodiny židovského řezníka jménem Strach. Oba dostávali za práci určitý peníze, které však pro osmičlennou rodiny nestačily. V Kyjově jsme měli dřevěný domeček, takovou chaloupku o třech místnostech. Rodiče byli negramotní, ale my všichni sourozenci jsme chodili do školy. Chodíval k nám domů akademický malíř Josef Prokop a všechny nás maloval, zvláště sestru Annu, byla moc krásná.

Když přišel Hitler do Československa, tak začalo být zle. Jednou večer (asi rok 1941) za mnou přišel můj bývalý spolužák z německé rodiny Cyril Dufek, sedávali jsme vedle sebe v lavici, a ten mi řekl, že celá naše rodina půjde do koncentráku. Byl zaměstnancem pracáku a mně to zařídil tak, že budu pracovat ve Vídni. Já a spolužák jsme jeli do místa Enzesfeldu na jihu Vídně. Potkal jsem tam bratrance Rudolfa Daniela, který sem uprchl ještě dříve a pracoval tady. Tak jsem s ním chodil do továrny na munici. To bylo do té doby, než přišli na to, že jsme Romáci a odvezli nás do lágru v Maria Lanzendorfu. Než nás zavřeli, byl jsem ještě doma v Kyjově, abych vzal s sebou do Vídně mladšího bratra Václava a zachránil ho tak. Rodiče mě prosili, ať rychle odejdu, že mě hledají četníci.

V Maria Lanzendorfu jsem byl asi rok. K jídlu jsme dostávali ráno chleba s teplou vodou, v poledne kvačkovou polévku, chleba a kousek kunerolu - náhražku za máslo. O jídle se mluvit nedá. Na cimře nás bylo 30 až 40 Čechů. Moc dobrá parta to byla, dobří kluci. Když byl někdo marod, raději šel do práce, než by dostal nářez, ale v práci za něj dělali chlapi. To byl pracovní lágr, tam se likvidovalo hladem a úplavicí. Četníci, co nás hlídali, byli hrozní, většinou chorvatští Němci, esesmani - darebáci. Akorát jeden Rakušák, říkali mu "panenka", ten na nás nekřičel a nikoho nezabil. Jinak tam byly všechny národnosti - nejvíc Řeků a Rusů.

Na práci jsme chodili k sedlákovi, ale také vykládat kámen z vlaků. Bylo to na nádraží v Meidlingu. S jedním kamarádem jsme využili okamžiku, kdy hlídač, pomocný důchodce se psem, byl zrovna na druhém konci nádraží, a utekli jsme. Jeli jsme do Vídně a odtud do Břeclavi. Ovšem jednu stanici před Břeclaví byla kontrola, tak jsme museli vystoupit a šli jsme lesem do Staré Břeclavi. V lese nás potkal německý financ, měl pistoli a tak nás donutil jít zpátky do Pernitálu. Na četnické stanici jsme uváděli, že pracujeme ve Staré Břeclavi u sedláka, ale nevěřili nám to, po týdnu vyšetřování nás odeslali do Vídni do věznice Elizabethpromenade. Vystupoval jsem zde pod cizím jménem - Oldřich Eduard Portyš, ale to nepomohlo, a po několika měsících nás odvezli zpět do Maria Lanzendorfu. Postavili nás do řady, a jeden esesman povídá: "Tys tady byl, černej?" A já říkám, že ne, nikdy. No jo, co naplat, pořád jsem zapíral, až mě začali řezat. Položili mě na kozlík a bičíkama na zadek. A potom chodili chlapi z práce, a jeden Romák šel z řady ven a říká: "Ty hňupe, přiznej se, žes tady byl!" No, tak jsem to už musel přiznat. Dali nás do ochranné vazby, kde jsme byli 13 dní na samotce bez jídla, jenom mi jednou za tři dny dali vodu. Pak jsem zase chodil do práce. Zůstal jsem zde do léta 1944. Potom najednou z ničeho nic jsme stáli na apelplatzu, a volali jména. Dali nás pracovat k firmám, potřebovali dělníky. V listopadu jsem odtamtud utekl a odjel vlakem domů. Jel jsem ke své sestřenici Rózce do Nesovic, kde jsem se potom skrýval do konce války. Naše rovnou odvezli do Osvětimi. Anička, moje sestra, se mohla zachránit, protože v té době pracovala jako služka. Provdala se za obchodníka s látkami Neroma. Když se dozvěděla, že jsou její rodiče shromážděni na brněnských jatkách a připraveni k transportu, běžela za nimi a zůstala s nimi.

Válku jsem přežil z naší rodiny jenom já.

Hilda Laníková, rozená Ondrášová (vězněna v Hodoníně u Kunštátu)

Narozena 13. 5. 1936 v Prostějově; vzpomínky zaznamenal Maroš Šándor

Před válkou jsme měli s rodiči vlastní domek v Tvarovacích, v okrese Prostějov. Tatínek Jan Ondráš pracoval jako nádeník a maminka Marie se starala doma o 14 dětí.

Tatínka zatkli na jaře 1942 a transportovali ho do Osvětimi, od té doby jsme se s ním nesetkali. Od té chvíle jsme byli odkázáni na příležitostné práce a na podporu obce. Po otevření cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu na podzim 1942 jsme tam byli všichni shromažďováni a prožili tam všechna utrpení vlastně až do likvidace tábora. Byla jsem v té době děvčátko a odnesla jsme si málo zážitků. Vzpomínám si hlavně na špatné jídlo, kterého tam bylo trvale málo, takže jsme trpěli hladem. Vím dále, že se chodilo pracovat na nějakou silnici, kde se roztloukal kámen. Pracovat museli všichni dospělí, ale i odrostlejší děti, které chodily na práci pod dohledem jednoho dozorce. Kolem tábora byl les a na jednom místě byly vykopány tři jámy, do kterých pohřbívali mrtvé vězně. Z toho lesního hřbitova jsme měly my děti strach. Dozor vykonávali v táboře čeští četníci, kteří nás často bili pendrekama. Byli však mezi nimi někteří, kteří se k nám chovali snesitelně. Vzpomínám si na jednoho četníka, který se jmenoval Výroba a měl dozor nad táborovou marodkou. Tam pracovala naše nejstarší sestra Marie. Četník se do sestry zamiloval a s jeho pomocí se pak část naší rodiny zachránila. Když se blížila likvidace hodonínského tábora a vypravoval se transport jeho vězňů do koncentračního tábora v Osvětimi, do transportu nebyla zařazena část naší rodiny. Byli jsme po břišním tyfu tak zesláblí, že nás Výroba s dalšími nemocnými nechal na táborové marodce.

Část marodů byla transportovaná do Osvětimi dodatečně, druhá část vězňů, mezi nimi i naše rodiny, byla označena za necikány a jakoby zázrakem propuštěna na svobodu.

Tatínek a šest sourozenců se nevrátili z Osvětimi. Po návratu domů nám sousedé pomohli přečkat válku.

Romská vězenkyně Osvětim 

Růžena Dudová, rozená Růžičková

Narozena v dubnu 1945 v koncentračním táboře v Steinfelsenu SRN, vypráví podle vzpomínek rodičů pamětnice. Rodiče byli vězněni v Letech u Písku a Osvětimi; vzpomínky zaznamenal Maroš Šándor

Rodiče bydleli v Byšicích u Mělníka. Tatínek Robert Růžička pracoval v továrně na Maggi, předtím byl koňský handlíř. Uměl dobře handlovat s koňmi a stahovat z lesa klády. Táta musel v hospodě něco říct a někdo ho udal. V noci k nám přijelo gestapo a odvezlo tatínka do věznice na Pankrác. Tatínek i maminka uměli perfektně německy. My jsme z německých Romů, Sintové. Ten, co to nahlásil, německy neuměl. Táta se z toho vysekal.

Mezitím odvezli maminku s dětmi do Písku do tzv. cikánského tábora Lety u Písku. Maminka se jmenovala Emílie Marie Hermannová a děti Adolf, Maruška, Aninka, jeden byl myslím… ne, já už si nevzpomenu. Naložili je do vagónu, hladoví, nic si z domu nemohli vzít. Když se tatínek vrátil domů, nic nevěděl. Lidi mu řekli, že maminku s dětmi odvezli a on se dobrovolně přihlásil do lágru. Dojel do lágru a dozvěděl se, že mu všechny děti zemřely na tyfus. Maminka tam zůstala jediná. Tatínek také onemocněl, ale ona ho mohla ošetřovat. Potom už byli spolu. Byl tam také strýc a celá rodina. Rodiče patřili do veliké rodiny. Nikdo neví, zda-li někdo nezůstal v Německu. Není přece možný, aby všichni zemřeli. (Zde se vyprávění zřejmě přesouvá do Osvětimi - pozn.)

Strýc uměl dobře německy, dával hlášení, dělal pořádek. Říkali mu "fýra - blokový" (vězeň pověřený dozorem nad ubytovacím blokem - pozn.). Pro Němce byli Romové a Židé jedno, oni chtěli tu rasu zlikvidovat. Nevěděli, že maminka byla v jiném stavu, to by jí spálili. Nikdo na ní nic nepoznal. Rodiče byli strašně hubení, vybírali mrtvolám z kapes drobky a jedli to, taky slupky kolem záchodů vybírali. U porodu byla nějaká Polka z Varšavy. Po ní mám jméno. Z vyprávění maminky vím, že se jmenovala Róza. Když jsem se narodila, dala mě do papírové krabice pod postel. Asi tři neděle jsem byla takto schovaná, zabalená v hadrech. Prý sem ani nedutala, jako bych cítila, co mi hrozilo. Byla jsem jediný dítě na lágru. Když potom přišli Američani, tak mi říkali bejby, to je anglicky, že jo. Táta řekl, že chce zpátky do Čech. Tak nás odvezli i se strejdou Jankem v džípu k nějakému statku. Tam nám dali jednoho koně s vozem a s tím jsme se dostali domů. Žili jsme v Hostinném. Tatínek zemřel v roce 1969 a maminka roku 1975, oba ve vrchlabské nemocnici. Maminka na válku nechtěla vzpomínat, vždycky začala plakat. Bylo to strašný, když tam nechala tolik dětí. Vždycky jenom říkala, že se diví, že žiji.

Vzpomínky paní Heleny na její život za války na Slovensku

Narodila jsem se ve Vyšných Ružbachoch, okres Stará Lubovňa na Slovensku v roce 1927. Před válkou jsme tam bydleli celá rodina. 0sada byla hned u konce vesnice, stálo tam šest nebo sedm domů. Moje babička se naučila německy, protože chodila do jiné vesnice posluhovat do německých rodin, prala, uklízela… Za to dostávala chleba, mléko, máslo a takové věci. Kdo uměl hrát, chodíval k vesničanům hrát na svatby a někdy i při jiných příležitostech. Někdo dělal kováře. Jinak jsme chodili k sedlákům vypomáhat, mlátit obilí, okopávat pole, plít a podobně, za brambory a chleba.

Za války ale žádná práce nebyla, nebylo nic. Němci všechno sedlákům sebrali. Zvířata, mouku, všechno co šlo, i brambory z pole vykopávali, ve škopcích to nosili do aut a odváželi. Chodit do vesnice bylo o strach. Hlídali tam gardisté(příslušníci Hlinkovy gardy - pozn.), Romy tam nechtěli pustit.

Jednou přišli Němci s gardisty, kteří Němcům přímo ukázali, kde bydlí Romové. Museli jsme hned utéct. Všechno jsme nechali jak bylo domy, vybavení, zvířata… Všechno spálili, a co nešlo spálit, tak zbourali. Vůbec nic tam nezůstalo. Když jsme tam po válce přišli, byl tam jen holý plac.

Utekli jsme do lesů a tam jsme se schovávali. Trvalo to dva týdny, možná měsíc. Byli jsme rádi, když nám někdo dal aspoň trochu jídla nebo nás schoval ve sklepě. Byla už dost zima, sníh - my jsme neměli ani pořádné šaty, jen co jsme měli na sobě, boty taky ne, jen onuce z hadrů. Nachodili jsme se pořádnou dálku. Děti se jen třásly, slézala nám kůže z omrzlin. Oheň se dal rozdělat málo, aby nešel kouř, bylo by ho vidět.

Pak nás stejně Němci chytili a nahnali do tábora. Naháněli nás tam jako ovce. Lidé tam byli různí - z různých míst. Hnali nás se sebou po celém Slovensku z místa na místo, ani nevím, kde to všude bylo. Prošli jsme toho hodně. Za námi postupovali Rusové, šla za námi fronta. Kdo už nemohl, tak padl a umřel. Na této cestě nás zavírali, kde se dalo, do stodol apod., tam nás hlídali němečtí vojáci. Bylo to hrozné. Strach, hlad, bití, zima, ženy křičely, když je bili a znásilňovali.

Někdy nás nechali kopat zákopy, když už někdo nemohl, tak ho bili. Bylo jim jedno, jestli někomu teče krev. Lidi tam tloukli vším možným i bodákem. Byla velká zima, sněhu všude, museli jsme se brodit, Němci nám nedali nic. Dostali jsme pouze něco málo od místních vesničanů, pokud to byli dobří lidé, nějaké hadry na onuce. Kristepane, těch vší, co jsme měli! Hrozně, když jsme zatřásli s tím, co jsme měli na sobě, tak to jich vypadalo!

Strašný byl hlad. Někdy nám sice dávali něco trochu polévky, takový malý šáleček, buď ráno nebo večer. Ale to byla polévka! To by nežral ani pes! A když jsme je šli prosit, aby nám alespoň pro děti dali něco k jídlu, tak se smáli nebo nás zbili. Divní a hrozní to byli tenkrát Němci - někdy to dělali ještě naschvál, že před námi jedli a my jsme se dívali. Někdy jsme dostali něco k jídlu od místních lidí. Ale oni sami taky neměli, Němci jim všechno brali, museli je živit. Někdy jsme nějaké jídlo našli ve stodole, kam nás zahnali. Co tam zbylo po sedlácích, jsme upekli, kde bychom to mohli uvařit? Rozdělali jsme malý ohýnek, aby z něj nešlo moc kouře.

Nemohli jsme si také dojít pro vodu - tak jsme pili moč, skutečně. A ten hlad, hlad, hlad. Viděli jsme třeba, jak vedou Slováky na popravu, skrz škvíru z nějaké stodoly jsme to viděli, to bylo hrozné.

Málokdo to přežil, málokdo se odtamtud vrátil. Měla jsem tam se sebou dva chlapečky. Jeden z nich, chudák, uviděl někde ležet bramboru, měl hlad. Tak pro ni šel. Němci hodili granát, roztrhalo mu to nohy, hned tam padnul a umřel. Byli jsme v nějakém sklepě, on ji uviděl a…

Moje sestra a můj švagr si museli vyhloubit jámu vlastníma rukama, pro sebe si kopali jámu. Pak je tam postříleli - všechny, sestru, švagra i jejich děti. Bratra zabili kvůli jeho ženě - bránil ji. To bylo hrozné, nechci na to myslet.

Můj muž se mnou tehdy nebyl, za povstání nastoupil do slovenské armády. Potom se dostal k partyzánům. Pořád utíkali a bojovali. Říkal, že někde musel ležet tři dni ve vodě, jinak by ho viděli a zastřelili. Nakonec ho zajali a byl v zajateckém táboře, tuším někde u Liptovského Mikuláše. Po válce dostal chudák čtyři infarkty a zemřel, když mu bylo 58 let. Po osvobození chtěl k policii, to mu i nabízeli, ale nakonec nešel. Měl už z války podlomené zdraví.

To všechno trvalo šest až sedm měsíců, než přišli Rusové. Vrátili jsme se do Ružbach, byli jsme jen kost a kůže. Člověk nemohl toho druhého ani poznat, tak jsme vypadali. Neměli jsme, kde spát, kde se ohřát. Po našich domech tam nic nezbylo. Muži chodili do lesa, kde nadělali takovou kulatinu, z toho pak postavili takové baráčky, ještě je vymazali jílovou hlínou, v nich už jsme pak mohli být.

Vzpomínky paní Zory na život Romů na Slovensku za války

Obec Turňa nad Bodvou, kde Zora H. se svou rodinou žila, spadala za války do maďarského záboru Slovenska. Ještě před obsazením Maďarska německou armádou na jaře 1944 platila na tomto území různá diskriminační opatření, jako kupř. různé evidenční akce, omezování pohybu a pořádkové razie. Od března 1944 pak byli Romové zařazováni do pracovní služby na kopání zákopů, provádění dalších opevňovacích děl. Aby se nemohli vyhýbat nasazení na tyto práce, byl jim zakázán volný pohyb a místa svého bydliště mohli opouštět pouze na povolení. Na podzim roku 1944 byl proveden soupis všech romských mužů ve věku od 16-60 let a žen ve věku od 16-40 let a řada z nich pak byla shromážděna na četných regionálních sběrných místech. Tato sloužila pouze určitou dobu, dále pak byli vězňové hnáni pěšky nebo dopravováni v nákladních automobilech nebo vlacích do sběrného tábora v Komárně, pak byli transportováni do koncentračního tábora v Dachau. V posledních měsících roku 1944 a někde ještě i počátkem roku 1945 byli Romové vystaveni masovému pronásledování a brutálnímu násilí, na němž se značnou měrou podíleli též stoupenci Šípových křížů - tzv. nyilašovců.

Narodila jsem se v roce 1929 v Turni nad Bodvou, okres Košice. Měla jsem čtyři sestry a jednoho bratra, otec se živil jako brusič, chodil z vesnice do vesnice. Matka chodila s ním a opravovala deštníky. Měla také tkalcovský stroj a tkala látku nebo úzké šňůry na věšení prádla. Chodívala s tátou a prodávala zboží. Někdy jezdili až do Košic na trh.

Tam, kde jsme bydleli, bylo hodně Romů, ale oni bydleli dál od nás, stranou od vesnice. My jsme bydleli na hlavní ulici, tamti byli ještě chudší. Na rozdíl od otce a matky, kteří se živili čestně, museli chodit žebrat. Žili v baráčcích z valků, které si sami postavili. Hlavně já jsem se nikdy necítila být cikánkou, to slovo jsem nenáviděla. Bydleli jsme v oblasti, kde za Masaryka bylo Československo, pak ho ale zabral Mikloš Horthy. Za války už jsme byli zase jenom pod Maďary. Doma jsme mluvili jedině maďarsky, i ve škole. Před válkou jsme všechny chodili do školy, nejmladší Agáta, neměla možnost dlouho chodit do školy, protože brzy přišla válka. Když jsme přišly ze školy, najedly jsme se a pak jsme všechny chodily pomáhat k sousedům na pole, za jídlo a ošacení. Šaty mi dali všude, ale boty nikdo nedal.

Táta chodíval i za války brousit na náměstí nože a nůžky, které mu tam lidé nosili, chtěl nás nějakým způsobem uživit. Do koncentračního tábora byly nejdřív odvedeny nejstarší sestry. Mně bylo v té době patnáct, Agátě sedm a bráchovi dvanáct let. Otec se při práci seznámil s jedním maďarským policistou, který byl antifašista, nenáviděl Němce, tak chodil k nám - a kvůli nám přišel o život. Vyprávěl tátovi o válce, že už by měla brzy skončit. Udali ho, že k nám často chodí. Ještě téhož večera přišli pro rodiče. Odvedli je na radnici, kde bývaly takové kobky. Tam je drželi několik dní o hladu, dokud se jich tam neshromáždilo víc. Pak nám přišel jeden známý oznámit, že je odvezli do koncentráku. Do koncentráku odvedli v té době strýce a tetu i s rodinou.

Zůstali jsme tři děti. Co jsem měla dělat? Musela jsem se sama starat. Byla zima, hlad. Sháněla jsem jídlo, chodila jsem z baráku do baráku žebrat. Někdo dal, někdo nedal, také o topení jsem se musela starat. Jednoho dne k nám přišli Němci a rozstříleli těch pár kusů nábytku, co jsme měli, že musíme jít z toho baráku ven. I ostatní lidé museli, protože z té strany, jak jsme bydleli, měli snad útočit Rusové.

Vždycky v noci bývaly nálety, lidi se rozprchli, když jsem slyšela, že letí bomba, tak jsme si lehli, to nám vyprávěl otec, který prožil 1. světovou válku. Ani jsme si nevšimli, kam se poděli ti ostatní lidé. Pak jsme se dostali do první vesnice, už to byl večer. Nějaká selka nám dala kousek chleba, trochu mléka a dovolila nám spát ve stodole. Pak nám poradila, abychom zašli do kláštera, že nám tam dají najíst. Dodnes si pamatuji, že nám tam dali fazole na husto a k tomu párek. Po celé té době, co byli rodiče pryč, jsme se poprvé pořádně najedli. Jedna jeptiška nám říkala, že jestli nás někdo ubytuje, můžeme kdykoliv přijít na oběd nebo na večeři, že ti lidé nám mají pomáhat, neboť jsme byli vyhnáni z domova a jsme ještě nezletilé děti. Jenomže ti lidé byli lakomí. Pak byl další nálet. Lidé utíkali. My jsme se tedy dál toulali a utíkali.

Domů jsme se vrátili v dubnu 1945, to už bylo krásné počasí. Z domu zbyla jen půlka. Dalo se bydlet jen v kuchyni. Po válce to bylo s jídlem stejně těžké jako za války. Matka mého budoucího švagra mi nakoupila krepové papíry a ukázala mi, jak se z něj dělají růžičky-kytičky. Vzala mě s sebou a já jsem prodávala ty kytičky z krepového papíru za jídlo a sem tam i za pár halířů. V té době už byl osvobozen Ravensbrück, kde byly moje sestry.

Zapomněla jsem říct, že rodiče se v koncentračním táboře setkali se sestrami. Vídali se. Otec tam onemocněl, nemocné Němci likvidovali, vězňové je házeli do ohně ani nečekali až umřou. Matka byla zařazena do transportu mezi staré. Nebyla ještě tak stará, bylo jí asi 44 let, ale tam strašně zestárla. Aby nezůstala sama, rozhodla se sestra jet Ilonka s ní. Nějak se jí prý podařilo dostat se do toho transportu. Ony tehdy nevěděly, kam je vezou. Mezi nimi byli i muži. Když je vlak zavezl několik kilometrů od tábora, tak uslyšeli, že letí letadla a dost blízko. No a jeden mladý muž, co se tam dostal, věděl, co je znamená, že ta německá letadla letí tak blízko: postříleli je ze samopalu. Ten chlap si lehnul dřív, než ho trefili. Ostatní padali na něj. Od něj se setra Brigita dozvěděla, jak umřela matka a sestra Ilona.

Když přišli Rusové, hodně dobře se o zajatce postarali, obě sestry dostaly povoz domů. Zita už byla tak těžce nemocná, že ji chtěli nechat v nemocnici. Ale ona chtěla domů. Chtěla umřít doma. Když byla už v Liptovském Mikuláši, dost blízko od Košic, nemohla už dál a souhlasila, že zůstane v té nemocnici. Tak tam zůstala a na třetí den dostala chuť na něco dobrého, co matka vařívala, na fazolovou polévku. Doopravdy jí ji udělali. Najedla se a řekla, že by si chtěla lehnout, položila si hlavu Brigitě do klína a chvíli mluvila o nás, o rodičích, pak se jí udělalo špatně a umřela. Sestra Brigita se vrátila sama, přišla domů koncem května. To už nám stavěli nový dům, dělali to tehdy pro sirotky. Takový malý 1+1, ale přece.

Sestra Brigita měla ženicha ještě před válkou, ten už byl zase doma. Ucházel se o ní, takže se brzy vzali. Myslela jsem, že bude dobře, jenomže on nebyl tak dobrý, jak se zdál. Vyčítal sestře, že nás musí živit. Jednoho dne hlásil rozhlas, že berou do Čech na práci, že vlak je zadarmo. Vzala jsem si do hlavy, že pojedu. Nebyl to opravdický vlak, byly to jen nákladní vagóny, museli jsme sedět na prknech. Jedna kamarádka a bratr jeli se mnou. Nebylo mu ani 13, mně ani 16 let. To bylo v roce 1945, asi dva nebo tři měsíce po válce.

Přivezli nás na dvůr cukrovaru do Přelouče. Přijeli tam sedláci a vybírali si z nás, jako když prodávají otroky. Mě si vybral jeden sedlák a já jsem držela bratra za ruku, že bez něj nikam nepůjdu, že jedině s ním. Tak souhlasil. Nikdy v životě jsem tak těžce nepracovala. Když jsme jednou na poli nakládali seno na žebřiňák, tak jsem ho nechtěně píchla vidlemi do nohy, protože jsem nevěděla, že nemám vidle předložit až k jeho nohám. Hned nás vyhodil. Byla to vesnice, v které o několik baráků dál pracoval jeden mladík od nás, tak jsme šli tam, jiná možnost nebyla. Byl ochotný nechat práce u sedláka, aby nás odvedl dál, kde pracovali další známí. To bylo ještě soukromnictví. Vzali nás do práce, zůstali jsme tam. Ale bratr stále brečel, že chce domů. A já mu povídám: "A ke komu chceš domů?" Ale on jenom stále opakoval: "Domů, domů…" Když jsme tedy dostali první výplatu, jeli jsme domů i s kamarádkou. Po nějaké době za mnou zašla s nabídkou, že bychom jely jenom spolu, bez bratra, zpátky do Čech. Sehnala mi peníze na vlak a tak jsme jely znova.

Tenkrát jsem se dostala do dobrých rodin, kde mě měly rádi. Poté, když už se zakládali družstva, musely jsme od selky odejít. Šla jsem pracovat do Tesly. Tam jsem se brzy stala údernicí, i když jsem nevěděla, co to je. Byla jsem strašně šikovná. Čeština mi šla rychle. Jak jsem se začala učit česky, hned už jsem četla. Každý se divil, jak můžu číst, když tak málo umím česky. Ale vždyť písmena jsou stejná, až na ty háčky! Pak jsem se od sestry dozvěděla, že bratr je v Ústí. Dala jsem v Tesle výpověď a šla za ním.

Vzpomínky pana Michala na život Romů za války na Slovensku

Narodil jsem se v roce 1938. Bydleli jsme se v Kolobovcich, okres Bardejov na Slovensku. Moji rodiče byli ve vesnici oblíbení, táta byl kovář a obuvník, všichni ho potřebovali. Vše se zhoršilo po vypuknutí války. Otec měl málo práce. Gardisté (příslušníci Hlinkovy gardy - pozn.) občas chodili do naší osady, někoho odvedli a ten se pak vrátil zmlácený nebo se nevrátil vůbec. Mého dědu odvedli do tábora, ale podařilo se mu utéct do Ruska. Na frontě přišel o ruku a zemřel brzy po válce.

Němci přišli do naší obce někdy na jaře. Utekli jsme před nimi, partyzáni nás varovali, že na nás jdou. Mě s otcem ale chytili, nejdříve nás drželi na oplocené louce s ostatními Romy, co pochytali. Spali jsme na zemi bez přikrývek, dostali jsme pouze kus chleba. Pak nás zavřeli do stodoly u kláštera. Když se blížila fronta, klášter i s námi podpálili. Podařilo se nám s otcem uprchnout, a jak jsem utíkal, upadl jsem na hořící trám a popálil jsem si celou nohu. Utekli jsme znovu do lesa, hodně lidí, kteří nemohli utéct, tam ale uhořelo. Měl jsem celou nohu spálenou a poškozenou ledvinu. Do 15 let jsem kulhal, ledvinu mi později vyoperovali. V lese jsem spali pod širým nebem. Nemohli jsme rozdělat oheň, protože Němci jezdili po lese na koních, chytali Romy a stříleli je. Do skal, kam se nedostali, házeli granáty. Byla zima, mrzlo. K jídlu jsme dostal něco od partyzánů. Skrývali jsme se asi půl roku. Moje sestra Hana zemřela, onemocněla v lese, byly jí dva roky. Po válce jsme se neměli kam vrátit, barák nám spálili, takže nám všechno shořelo, potom jsme bydleli v kolibě, kterou jsme si sami postavili.

Vzpomínky paní Jolany na život Romů na Slovensku za války

V Dubnici nad Váhom na středním Slovensku existoval od září 1942 do konce listopadu 1944 pracovní tábor, od listopadu 1944 do dubna 1945 fungoval jako zajišťovací tábor pro Romy.

V první fázi bylo účelem tohoto zařízení dokončení prací na stavbě přítokového a odtokového kanálu hydrocentrály v Dubnici a do tábora byli zařazováni tzv. asociální živlové - mezi nimi i řada Romů bez pracovního poměru.V druhé fázi existence tábora pak šlo o nucenou koncentraci Romů, vedoucí k jejich izolaci a postupnému konečnému řešení romské otázky po vzoru Německé říše.

Z historických pramenů víme, že v obou fázích, ať po dobu trvání tábora pracovního či po dobu trvání tábora zajišťovacího, zde vládly otřesné poměry. Kapacita ubytovacích baráků byla několikanásobně překročena, mnozí museli spát na zemi. V táboře byly velmi špatné hygienické poměry, nebyla zde žádná ubytovna či sprcha, baráky byly zamořeny hmyzem, lidé byli zavšivení, jejich zdravotní stav byl velmi špatný. Vězňové dostávali špatnou, jednotvárnou stravu, jež v žádném případě nemohla zajistit dostatečný přísun energie. Nebyli dostatečně oblečeni, mnozí museli chodit bosi. Tyto hrůzné poměry vedly také k výskytu infekčních chorob, jakými byly kupř. břišní či skvrnitý tyfus nebo úplavice.

Tak tomu bylo také v prosinci 1944, kdy byla nad zajišťovacím táborem kvůli epidemii skvrnitého tyfu vyhlášena karanténa. Události tak dostaly rychlý spád - v únoru 1945 byli nemocní pod záminkou odvozu do nemocnice brutálním způsobem usmrceni.

Zdroj: PhDr. Milena Hübschmannová

Narodila jsem se v roce 1932 v obci Velké Leváry. Matka mi zemřela, když mi bylo pět a bratrovi sedm let. Zůstali jsme sami s otcem. Pracoval jako pomocný řezník v obci Malé Leváre, dělal i jiné pomocné práce. Snažil se nám zajistit veškeré naše potřeby, včetně školní docházky. Bylo to pro něj už dost těžké před válkou, natož poté, když vypukla.

Jednoho dne roku 1942 se u nás otevřely dveře a vešli pánové v kožených kabátech a tátu beze slova odvezli. Zůstali jsme s bratrem sami. Ujala se nás otcova maminka. Až později jsme se dozvěděli, že ho odvezli do tábora v Dubnici nad Váhom. Tehdy pro nás nastalo velice těžké období. Nebyly peníze na obživu. U babičky jsme byli dva roky. Poté onemocněla a nemohla se o nás starat. Bratr chodil ve 12 letech pást krávy a pomáhat, kde se dalo. Od 17 do 21 let pracoval u sedláků pouze za stravu.

V roce 1945 po skončení války přišel telegram o úmrtí našeho tatínka. O tom jak zemřel a proč, jsme se dozvěděli až v roce 1948 z vyprávění bratra, který se vydal s tetou hledat v Dubnici nad Váhom jeho hrob. Tenkrát jim hospodský řekl, že muže z místního lágru viděl denně chodit okolo v doprovodu bachařů zbídačené, špinavé a unavené z těžké práce. Pracovali v nelidských podmínkách, vykonávali takové práce jako navyšování hrází proti záplavám a jiné. Měli minimální přísun potravy a takřka žádné hygienické zabezpečení. Když v táboře vypukl tyfus, postižen byl i můj otec. Takto nemocní lidé byli již na obtíž. Sami si museli vykopat hrob a poté je zastřelili a včetně mého otce hromadně pohřbili. Nevíme ani přesně, kde se hromadný hrob nachází.

V mých 13 letech se naše životy s bratrem rozdělily, byla jsem dána do rodiny hospodského v Lanžhotě na hlídání dětí a práce v domácnosti. Pracovala jsem tam za stravu a ubytování. Oblékali mě tam, měli mě rádi a já jsem byla velmi spokojená. Babička mě navštěvovala a přijímala veškeré dary za mě a já v tom mládí se za ní styděla, proto jsem od této rodiny odešla pracovat do Prostějova, do závodní jídelny hostince. Byla to velmi těžká práce, ale vydržela jsem. V tu dobu jsem se poznala s manželem, rumunským občanem. Máme dvě dcery. Po narození dětí jsem pracovala do roku 1968, kdy jsem onemocněla a podstoupila těžkou operaci, a tím jsem se ocitla v invalidním důchodu a dostávala částku 550,- Kčs. Vzhledem k těžké zdravotní poruše mě nikam do práce nepřijali. Zase živoření. V pozdějších letech mi byla částka postupně zvyšována. Během pobytu doma jsem se snažila doplnit základní vzdělání, které mi z dětství hodně scházelo, díky několika přátelům se mi to podařilo, i když mám velké mezery.

Vzpomínky pana Bartoloměje na život Romů na Slovensku za války

Narodil jsem se v říjnu roku 1924 v Šaštíně, okres Senica. V období války 1939-1945 jsem žil s rodiči usedlým způsobem života stejně jako předchozí generace. V době existence Slovenského státu vydal starosta obce nařízení, podle něhož každý práceschopný člověk musel pracovat pro blaho a hospodářství Slovenského státu a Německé říše. Kromě svých pracovních povinností, byl jsem po nebohém otci ustanoven obecním slouhou, pracoval jsem jak na polích, tak i jinde, od jara do podzimu.

Moji bratři Jakub, František i švagr Jan byli odvlečeni na opevňovací práce do Maďarska. Nejstarší bratr byl nuceně nasazený na práce v Linci v Rakousku. Gardisté (příslušníci Hlinkovy gardy - pozn.) k nám do obce chodili pravidelně jednou týdně na prohlídky a vyptávali se, zda se u nás neobjevili nějací cizí lidé, hledali partyzány. Partyzáni od nás dostávali občas chleba, ošacení, byli nám za to velmi vděční. Byl jsem svědkem příhody, kdy gardisté ubili k smrti nevinnou ženu. A takových příběhů se odehrávalo velmi mnoho. Mě jednou zkopali a neustáli se mě vyptávali na spojení s partyzány. Jednou jsem si šel stěžovat, že moje matka již dva měsíce nedostala penzi. Dotyčný úředník ihned volal na Obecní úřad a místní komando a žádal, aby mě deportovali do tábora Dubnica nad Váhom. Nebýt zásahu našeho obecního úřadu, jemuž jsem několik let soužil, a pana notáře, tak jsem dnes možná již nežil.

Osvobozeni jsme byli dne 4. dubna 1945. Od roku 1946 žiju v Čechách, v 60. a 70. letech zemřeli postupně všichni bratři a já jsem zůstal z celé rodiny sám.

Vzpomínky Marie na život Romů na Slovensku za války

Narodila jsem dne 19. 11. 1931. Můj otec se narodil v Čárech, okr. Senica na Slovensku, matka se narodila v Lužicích u Hodonína na Moravě, kde jsme žili před válkou celá rodina. Na začátku války byl zatčen můj otec, strýc Josef a můj bratr, byli vzati do sběrného tábora v Kunštátě u Hodonína. Odtud byli posláni do Osvětimi. Já a moje sestra Tereza jsme šly za příbuznými na Slovensko. Nemohla jsem chodit do školy, neboť jsme se sestrou byly gardisty(příslušníci Hlinkovy gardy - pozn.) označovány za Češky a neustále nám bylo vyhrožováno vrácením na Moravu. Často jsme se s mojí matkou a sestrou museli skrývat v lesích a okolních vesnicích. Největším utrpením bylo, když jsme nestačily jednou utéct a musely jsme přihlížet, jak naši matku znásilnili. Od té doby jsem žila v neustálém strachu o sebe, sestru a nejvíce o matku, která nás raději nechávala u příbuzných a sama se skrývala v lesích.

Po válce nás koncentrovali v tzv. Kostivárně v Brně. Zde se zjišťovalo, kdo má kde příbuzné a zda ještě žijí. Nemohla jsem vinou války a pronásledování navštěvovat školu a do dnešní doby jsem pologramotná. To se odrazilo v celém mém životě. Mohla jsem vykonávat jen pomocné práce.

Zdroj:

Vzpomínky sesbíral Maroš Šándor nebo byly použity vzpomínky uložené v Kanceláři pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti.